JSEM hokejový fanoušek. Fandím trošku specifickým způsobem, ale fandím ze všech sil. Dívám se na některé zápasy závěrečných kol hokejové ligy, i když je mi jedno, kdo vyhraje (svého času jsem fandila Vsetínu jen pro to, že měl hezké žlutozelené dresy) - je to krásná hra, ať vyhraje kdokoliv. Už v mém útlém dětství jsme se vždycky dívali na mistrovství světa a dívám se dodnes. Rachůnkův gól do švédské sítě sedm vteřin před koncem zápasu na MS 2010 mě dojal stejně jako gól Petra Svobody v polovině třetí třetiny finálového zápasu s Ruskem v Naganu. Nikdy jsem nepovažovala za nutné skákat na Staromáku a křičet Kdo neskáče, není Čech, ale to neznamená, že jsem u záběrů z téhož Staromáku nezaslzela radostí.

     Český hokej je životní jistotou. Je v podstatě jedno, o kterou hokejovou generaci jde, každá je plná zlatých hochů - z Katovic, Prahy, Vídně či loňského Německa i mnoha jiných turnajů. Chodí si na mistrovství pro medaile jak do cukrárny - a my si svým způsobem přisvojujeme úspěchy, pro něž jsme nemuseli hnout prstem. Přisvojujeme si i ty zlaté hochy - a snad to je důvodem reakce na nešťastné úmrtí tří z nich. Média to neštěstí uchopila velmi dryáčnickým způsobem a nejen ta bulvární z něj zcela sňala intimitu osobní a rodinné tragédie a učinila ze zbytečné smrti tří mladých úspěšných kluků pouťovou atrakci.

     U těch televizních zpráv nešlo neplakat. Ale když TV Nova věnovala hokejistům plných dvaadvacet minut z půlhodinových hlavních zpráv a mně se pak následující noci zdál strašidelný sen plný oživlých mrtvých, z něhož jsem se musela léčit ve dvě ráno sledováním tlachů v poslanecké sněmovně, napadly mě dvě otázky: co by se dělo, kdyby v tom letadle nezemřeli tři mladí hokejisté, ale tři řidiči metra?, reakce na hokejové úspěchy nemá daleko k davové hysterii - skutečně nemůžeme být pyšní ještě na něco jiného?

      Jeden mrtvý je něstěstí, tisíc mrtvých kolonka ve statistice. Stejně tak platí, že anonymní mrtvý je daleko menší neštěstí než mrtvý, který má jméno. Potud se nelze divit, že smrt tří členů hokejové reprezentace vzbudila daleko větší pozornost, než kdyby šlo o lidi, kteří mají jméno jen pro členy své rodiny. Nicméně - kolik mrtvých bylo u Nažidel? Kolik při vlakovém neštěstí v Krouně? Kolik plačících srdcí zbylo po obětech mostu spadlého do dráhy řítícího se rychlíku? Kolik lidí dnes pláče pro českého sportovce, který včera zemřel po pádu při sestupu z Mont Blancu? Ti všichni mrtví mají své blízké, kteří pro ně plakali - ale nebyli tak mediálně zajímaví, aby zvyšovali čtenost či sledovanost médií. Rozumím tomu, proč přišli na Staromák zapálit svíčku Patrik Eliáš nebo Dominik Hašek. Rozumím i tomu, proč tam v tu chvíli byl i fotograf Blesku. Žijeme v mediální době - ale i při vědomí toho skutečně nevidím rozdíl mezi touto fotografií a mezi tím, jak paparazzi uštvali v pařížském tunelu matku přespříštího britskeho krále.

     Česká média udělala ze zbytečné smrti tří českých hokejistů balónek z dřevité vlny obalený krepovým papírem, který si vystřelíte na pouti. Atrakci, která nemá se skutečnou pietou pranic společného.

     A ta druhá otázka, která mě napadla při zklidňování se poslechem zbytečných projevů ve sněmovně? Nejsem takový hokejový fanoušek, abych vyjmenovala všechny zlaté medaile, jichž dosáhli. Ale můžete vzít jed na to, že při každé z nich se mi u závěrečné hymny koulely po tvářích slzy jako hrachy. Nikdy jsem neviděla hokej jinak než v televizi (ale chystám se tam - už několik let) a neznám osobně žádného hokejového reprezentanta (kromě toho jednoho, s nímž jsem si před pár lety příjemně potlachala - bylo to na Spartě a když mě potom vzal na osiřelou ledovou plochu prázdného stadionu, BYL to zážitek až magický). Přeju českým hokejistům každý úspěch z těch, jichž dosáhli. Nicméně někdy si říkám, jestli kolem toho není příliš mnoho povyku. Hokejisté nejsou jedinými Čechy, na něž můžeme být hrdi. Máme skvělé biochemiky, fyziky, matematiky. Lékaře, konstruktéry, designéry, architekty i hudebníky či režiséry. Máme... Máme? Máme.

     Je za co a koho obdivovat - ale skákat po hokejovém úspěchu na Staromáku a křičet u toho, že kdo neskáče, není Čech, je snadné. Svádí to k domněnce, že to není jen jejich, ale i náš úspěch, i kdybychom se prakticky neudrželi na bruslích. Radovat se stejně při zveřejnění světového úspěchu v nanovláknech je obtížné. Hokeji u nás rozumí každý, ale nanovlákna - co to je? Franto, hoď sem ještě jedno pivko...

Nevím, jestli ten včerejší mrtvý z Mont Blancu byl prodavač, zemědělec anebo třeba výborný konstruktér. Už se to asi nikdy nedozvím, nebyl pro média nijak zajímavý. I on ztratil život a i pro něj doma někdo pláče. Ale jeho smrt nešla obklíčit televizními spoty, bannery webové reklamy anebo šestisloupcovým podvalem inzerátu na titulce tištěného média.Nešla přeměnit na peníze...

ČLÁNEK Jany Kolářové na blog.iDNES.cz ze dne 12.9.2011