Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příspěvky do blogu v roce 2015

  • Dům hrůzy

     Bydlím v paneláku tak jako spousta jiných lidí. Není to žádné terno, ale lepší než pod mostem. Náš předseda SVJ není taky žádný lumen, ale mohlo by být i hůř. Poslední období, možná tak i několik posledních let, je z toho ale dům hrůzy.

     Poslední roky pozoruji jak se mění osazenstvo bytů. Do malých bytů 2+kk se stěhují důchodci. To je samozřejmě vzhledem k velikosti nájmu či poplatků na údržbu i provoz bytu logické. Přináší to s sebou však i jeden fenomen. Naprostá většina těchto starších osob žije z nejrůznějších důvodů sama. A protože je jim samotným smutno, tak si pořizují pejsky. Dnes už to vychází, že na každém patře, a že jich máme 13, jsou tak 2 až tři psi. Podařilo se zdánlivě nemožné, že už nejsou znečišťované výtahy tak jak to bývalo dříve, když se s pejsky nestihlo chodit ven a oni to pustili ve výtahu. Problém je ale v tom, že je řada z těchto zvířecích obyvatel celkem nevychovaná a tak ňafou, štěkají a vyjí. V nejneuvěřitelnější hodinu, třeba v 11 večer nebo v pět ráno. No a podle posledních našich "vylepšených" zákonů si nesmí na to člověk stěžovat. Není to bráno jako obtěžování, ale je to prý přirozený projev psa, a nemá nikdo právo mu v tom bránit.

     Další hrůza v domě jsou úpravy bytů. Svého času byla v módě předělávka bytových jader. Vybouralo se vestavěné umakartové jádro a z itongu se postavily nové zdi jádra. Prostorově to nic nepřineslo, spíš naopak, ale bylo to "vylepšení" bytu. V našem paneláku je bytů kolem 90. Vypadalo to, že už snad ani nezbývá moc bytů s ještě originálním jádrem a že by tedy mohl už být klid. Bohužel však začala nová móda. Jednak každý nový obyvatel, který se přistěhuje tak začne brzo po nastěhování vrtat a vrtat, protože pochopitelně potřebuje hmoždinky na obrazy a další serepetičky podle svého a ne podle majitele předchozího. To se dá ještě celkem vydržet. Ta nová móda, která je ovšem zralá na Chocholouška je v něčem jiném. Občas se stane, že se vymění majitel velkého bytu 3+1. No a módou se stalo vybourání nenosné zdi mezi kuchyní a obývacím pokojem. To představuje několik dnů šíleného rámusu od nějakého kanga či sbíječky. Neuvěřitelný kravál se od ranních hodin do večera ozývá a rezonuje celým panelákem. Vybouráním příčky to ale pochopitelně nekončí. Pak následuje začištění asi nějakou bruskou a několik dalších dní rámusení při řezání drážek v panelech pro nové vedení elektriky. Následuje vrtání el.kladivem nebo příklepovkou děr pro nové zásuvky a připevnění sádrokartonových podhledů někdy i celých sádrokartonových stěn. Kromě toho se otloukají nevyhovující kachlíky v kuchyni, rekonstruuje se bytové jádro a někdy se vyměňují i zazděná futra pro nové dveře včetně bezpečnostních pro dveře vchodové. Nebudu vypočítávat vše co se v takovém bytě odehrává, zadělaný výtah, prašnost a nedokonalý úklid jsou rovněž průvodní jevy. Podle šikovnosti firmy takovéto zpestření bydlení trvá od jednoho měsíce až po měsíců i několik. Následuje nějaký čas klidu (rušený jen občasnou příklepovkou a ňafajícími čokly). Když už je člověk ukolébán nastalým klidem, objeví se na nástěnce u vstupu do domu stručné oznámení, že od tehdy a tehdy bude prováděna rekonstrukce v tom a tom bytu a za způsobené nepříjemnosti se majitel bytu omlouvá. Tečka. A vše začne nanovo.

     Nemám chatu a nechodím do práce neb jsem důchodce, který si občas přivydělává nějakou duševní prací ve svém bytě. Tím chci říci, že nemám kam z bytu utéct a musím chtě nechtě vše vydržovat doma. Prostě dům hrůzy. Za totáče by tohle být nemohlo. Domovní důvěrník by je sprdnul a bylo by. smiley

 

  • Čech Čechovi smějící se bestií

autor: HN – Libor Fojtík

  • Český diskutér nemá oponenty hodné respektu. Jen nepřátele, kteří zaslouží urážky a výsměch.
  • Důsledkem je vulgarizace společenské debaty.
  • Vzájemnou nenávistí a neschopností naslouchat ubližujeme jen sami sobě.

     Naše veřejná debata je proslulá nesmiřitelností, agresivitou, podpásovostí. Nic nového. Už v roce 1925 napsal Karel Čapek, že "polemisovat s někým, soudit někoho, nesouhlasit s někým a zachovat přitom jistý respekt, to nepatří k národním obyčejům". Přesto stále překvapuje, že zdejší podpásovost každým dnem mohutní, jako by neexistoval limit, za který se už jít nedá.

     Metod, jak kopnout do protivníka, je spousta. Namátkou se můžeme zastavit u nálepkování, staré disciplíny, která aktuálně prodělává v Česku renesanci. Hezký příklad poskytuje debata o uprchlících. Odpůrci přijímání běženců označují každého, kdo nechce rovnou bombardovat uprchlické tábory, za "sluníčkáře". Z druhé strany je pak jako islamofob onálepkován každý, kdo si dovolí utrousit, že přijmout úplně kohokoliv není rozumné. O to, co kdo ve skutečnosti říká, vůbec nejde. Podobné je to v debatě o Evropské unii, kde se protistrany vzájemně nálepkují jako "eurohujeři" a "eurofobové". V Česku nemáme oponenty hodné respektu. Z jedné strany jsou to šplhouni, z druhé tupci, v každém případě bytosti, které nezaslouží než urážky nebo výsměch. Přesně jak to popsal Karel Čapek: "Polemisující se musí uvést jako mravně a intelektuálně nadřazený svému odpůrci; je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, tlachal, nula, nevzdělanec, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo." Je zřejmé, že s takovou se v debatě o čemkoli nikam nedostaneme. O debatu vlastně ani nejde. Jen o poštěkávání.

     Kde se to v Česku vzalo? Můžeme spekulovat o historické podmíněnosti. Jsme malý, dějinami zmítaný středoevropský národ, v naší DNA je pocit ohrožení, nikoli však síla a možná ani odvaha mu přímo čelit. Naším prostředkem obrany je výsměch, skryté opovržení. Jde to od rakouského mocnářství přes protektorát, kdy si Reinhard Heydrich ulevil, že Češi jsou smějící se bestie, až po bolševismus. Vtipů proti totalitní zvůli u nás vzniklo asi nejvíce v Evropě. Potud v pořádku. Problém je, že když skutečně nebezpečné protivníky nemáme, směrujeme energii vzdoru dovnitř společnosti. Každého, s kým nesouhlasíme, považujeme rovnou za nepřítele, kterého je třeba verbálně mazat hlava nehlava. A nahlas, se vší pompou, protože teď se to zrovna může. V situaci relativního klidu, svobody a prosperity tak spějeme ke stavu, kdy je každý Čech každému Čechovi smějící se bestií.

Což má ovšem nepříjemné důsledky. Prvním z nich je vulgarizace společenské debaty. Jaksi apriorně se předpokládá, že účelem vystoupení není někoho přesvědčit, nýbrž jen jakýmikoliv prostředky ztrapnit protivníka, a udělat tak radost lidem, kteří smýšlí stejně jako my. Dobře to bylo vidět na posledním hlasování o důvěře vládě, kde se věcná podstata (vládne vláda dobře, nebo ne) zcela rozplynula v soutěži Miroslava Kalouska s Andrejem Babišem, kdo na druhého hlasitěji zakřičí "LHÁŘ, ZLODĚJ", a ve fandění přihlížejícího poslaneckého davu. S tím souvisí zhloupnutí debaty. Právě proto, že účelem není přesvědčovat oponenty, ale jen uspokojovat fanoušky, redukuje se debata ve skandování sloganů. Podléhají tomu i zprvu inteligentní lidé a spolu s nimi spirálovitě degeneruje celá debata.

     Terapeut Jan Puš píše, že velké přesvědčení o své pravdě vzniká z neinformovanosti. Vyskytuje se podle něj vždy tam, kde o věci nic moc nevíme, ale chtěli bychom vědět, a tak místo vědění, které nemáme, použijeme silný názor. Myslím, že je to horší. Některé věci už ani vědět nechceme. Částečně z lenosti, částečně proto, že nám debata splynula s hádkou, v níž si libujeme a ke které potřebujeme onálepkované nepřátele. Nejde o to, se někam dobrat, jde o hádku samotnou. Není divu, že se jako společnost neshodneme na klíčových věcech (důchody, zdravotnictví, Rusko, euro) a mlátíme se ode zdi ke zdi.

     Je pozoruhodné, že například v Německu je debata věcnější, klidnější, důkladnější, zodpovědnější, má kontinuitu. Kdovíproč. Možná proto, že právě negace debaty, fanouškovství, nenávist, nálepkování, hledání nepřátel a viníků Němce před pár desítkami let dovedlo ke katastrofě a s nimi celý svět. Nás může utěšovat, že jako malá země katastrofu nezpůsobíme. Nenávistí a neschopností si naslouchat ubližujeme jen sami sobě. Ale přiznejme, je to útěcha poměrně slabá.

Poznámka Gredyho:    Naprosto se s výše uvedeným článkem ztotožňuji !


 

  • Politika čtvrté cenové
AUTOR:  Jana Zwyrtek Hamplová
29. 05. 2015

     Soudní kauza sledování bývalé manželky tehdejšího premiéra má takovou úroveň, jakou úroveň má naše politická reprezentace. Tedy úroveň vyžilé, vulgární a všeho schopné madam Pompadour. Kauzou Nečasové jsme se dostali do středověku. A aktuální soudní fraška je jen vizitkou úrovně naší politiky. Dobře nám tak.
Možná by bylo nejlepší, kdyby se na soud s Janou Nečasovou hlavně brzy zapomnělo. Taky na to, že kvůli této kauze padla vláda. Nesdílím názor možná většiny v naší zemi, že by měla být „popravena“. Jana Nečasová není příčina, ale důsledek. Celý případ NečasNagygate je totiž o tom, že normální, schopní a chytří lidé do politiky nejdou, a pak to tak dopadá.
Když se podíváte na osobnosti, které se dostávají na místa ve státě nejvyšší, jsme často ve čtvrté cenové. Sice i čtvrtá cenová může dobře vařit, ale na jedničku prostě nemá. Politikům schází důvodné sebevědomí, nemají přirozenou autoritu, schází jim životní i pracovní zkušenosti, cizí je jim velkorysost, sympatický nadhled, jakákoli výrazná odbornost… Mám pokračovat? Politiku sleduji od listopadu 89... A je čím dál hůř. Když ve svém okolí hovořím se vzdělanými a nepochybně schopnými lidmi, unisono říkají – do politiky? Co bychom tam my vzdělaní, inteligentní, pracovití a normální lidé, kteří nedělají a nechtějí dělat podrazy, dělali? To bychom se museli zbláznit, hlásit se k této skupině!
Jinými slovy jsme si příliš zvykli na to, že do vysoké politiky míří lidé spíše hloupí, kteří se jinde neuplatní, často sice s formálním vzděláním, které ale nikdy v praxi neaplikovali, kteří jsou spíše připravení, omluvám se, žvanit než cokoli vymyslet a prosadit, a když už jsou čirou náhodou zkušení a chytří, zase jsou tak trochu dost schopni všeho. Tito lidé se dostávají do čela politických stran, protože jsme si tak nějak zvykli a apaticky přijali, že takoví lidé tam mají být a jsou. A pokud strana náhodou sáhne jinam, pak je vidět, že je už v takové nouzi, že jí prostě nezbývá nic jiného, než prostě člověka skutečných kvalit do toho čela pustit – aby zachránila, co se dá.
Kdyby nebyly předchozí řádky pravda, jak by jinak bylo možné, že do politiky se dostali a vysoké posty obsadili lidé typu narcise, jako je David Rath, slabocha typu Petra Nečase, "inteligencí sršícího" popletu (kdysi předseda sněmovny!) Miloslava Vlčka, a tak dále… A jak by jinak bylo možné, že premiér země si nechá diktovat od ženy, která by spíše patřila do střelnice na pouti než do Úřadu vlády? Ano, vadí mi, že tito lidé úkolují rozvědku a ta sleduje kde koho včetně manželky premiéra, aby na ni měla milenka téhož rozvodovou munici. Co mi ale vadí ještě více, je to, že nám takoví lidé vládnou. A že nám to nepřijde divné. Kde jsou skutečné osobnosti? Jak je možné, že se do role budoucího prezidenta vpravuje nějaký pan Zdeněk Škromach od bazénku, který se domnívá, že když zhubnul, stal se osobností? To má být česká reprezentace?
V každém případě je nutné si odpovědět na dvě základní otázky – jak přimět skutečné osobnosti, aby do politiky vstoupily, a jak přesvědčit voliče, že Česká republika si zaslouží první, nikoli čtvrtou ligu ve svém čele. Protože jak se to stane, nebudou žádné soudy typu Nečasová. Jednoduše proto, že skutečné osobnosti se jako osobnosti zcela přirozeně chovají, a nikdy nepřipustí, aby se ocitli ve čtvrté cenové.
Nejvíce se to stále daří v obcích a městech. Jejich starostové jsou většinou většími osobnostmi než kterýkoli poslanec či senátor. Jinak by ve svých městech neobstáli. Ale taky říkají – nahoru? Nikdy! Ptejme se proč. A hledejme motivaci pro lidi, za které se nebudeme stydět, když nám budou vládnout. Aby nám vůbec vládnout chtěli. Zkrátka přesvědčujme ty, které politika zoufale potřebuje, a nevolme ty, kteří zoufale potřebují politiku. Volme ty, kteří i bez politiky jsou NĚKDO, a zapomeňme na ty, kteří by bez politiky byli NIKÝM.

Poznámka Gredyho:    Naprosto se s výše uvedeným článkem ztotožňuji !


  • Ptáci zmizeli - všimli jste si toho také?

     Tak jsem si letos na zimu pořídil na okno krmítko pro ptáky. Představoval jsem si jak budu pozorovat ptáky, dokonce jsem si nainstaloval i k oknu kameru a propojil s televizí, abych pozorováním ptáky nerušil. Krmítko mám na okně už více jak dva měsíce, ale pták nepřilétl ani jediný sad.     pc140059.jpg

      Přemýšlím, kde se stala chyba. Určitě největší vliv mělo to, že zima byla tak mírná, taková, jakou já snad ani nepamatuji. Nijak mi to nevadilo, ba naopak to přináší klady. Nemusí se tolik topit, člověk se nemusí tak balit, když jde ven třeba i jen na nákup, nemusí se škrabat okna u auta a dá se často jezdit i na letních gumách, a.t.d. Na ptáky to ale asi funguje tak, že mají dostatek potravy všude okolo a tak nemusí vyhledávat žádná krmítka. Pak jsem si říkal, že bydlím v 11. patře paneláku, jestli třeba to není na ptáky moc vysoko?

     Začal jsem si trochu více všímat přírody. Je fakt, že jsem na žádném jiném okně na sídlišti krmítko neviděl! Pak jsem si všimnul, že ptáci jaksi vůbec nejsou. Pamatuji se z mládí, jak u každé kaluže čimčaralo hejno vrabců, s nimi chocholouši a kosi. O sýkorky taky nebyla nouze, snad jen modřinek bylo trochu méně. Sem tam byly ke spatření i méně rozšířené druhy. Ale to bylo kdysi. Teď je vzácností spatřit vrabce či kosa, o sýkorkách ani nemluvě. Naopak jsou na každém kroku straky, které jsem dřív nikde neviděl. Před několika roky zmizeli i nepříjemní holubi, teď jich tu je tak maximálně pět. Velká hejna havranů, která tu vždycky na zimu přilétala rovněž zmizela. Občas vidím před oknem hejníčko tak ubohých sedm havranů, vrány se snad vůbec nekonají.

No, abych to ale nějak uzavřel. Všimli jste si také, že ptáci se jaksi v současnosti už nekonají?

Tak trochu mě to začíná děsit.  frown