Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velikonoce

6. 4. 2010
     Zmíním se trochu o Velikonocích. Bydlím na jednom pražském sídlišti a tak jsem byl zvědavý, kolik letos uvidím koledníků. S potěšením jsem shledal, že jsem neviděl ani jednoho. Myslím, že lidové zvyky tohoto druhu se na sídliště do paneláků nehodí. Umím si představit tu řadu osob, které se mnou nesouhlasí. Já si ale na svém trvám.
     Další věc je můj osobní vztah k tomuto svátku a zvykům. Díky svému předchozímu povolání jsem s naprostou jistotou a pravidelností, žádné svátky nebyl doma, ale v práci. Ať to byly Vánoce, Silvestr, Velikonoce či kterékoliv jiné svátky. Proto jsem si k nim nevytvořil patřičný kladný vztah. Obrovskou averzi jsem však získal již coby malý chlapec. ObrazekDodnes mám před očima fotografii, kde stojíme v patřičném pozoru s o něco málo mladším bratrancem. Jsem navlečen do bílých punčocháčků, hodobóžových kraťasů, krátkého kabátku a pletené, kousavé čepice domácí výroby. V ruce třímám koupenou pomlázku. Tvářím se jak debil, v očekávání věcí příštích. Následně jsem vypuštěn do ulic východočeského maloměsta a nasměrován ke všem příbuzným pro obdržení obarvených vajec, později patřičně zkritizovaných rodiči. S tímto zážitkem, který se každoročně opakoval, mám spojená slova a výrazy jako POTUPA, ŽEBROTA, ŠKEMRÁNÍ, PONÍŽENÍ, a další. Nikdy jsem význam této, pro mne tak potupné akce, nepochopil. Kupodivu si ale nepamatuji, že by obdobné tortuře byl někdy podroben můj brácha. Je sice o sedm let starší, ale i tak je mi to divné, že ho to nepotkalo také. Musím se ho na to příležitostně zeptat.
     Posléze jsem již odrostl a z vlivu rodičů jsem se vymanil. Vysokou školu jsem však studoval na Moravě a také ženu jsem si vyhlédl v tomto regionu. Byl jsem tak opět přinucen okolnostmi, udělat na Velikonoce ze sebe šaška a nepomohly mi ani výmluvy, že nemám žádnou pomlázku. Dostal jsem do ruky vařečku a koukej se činit. Po svadbě a hlavně po přestěhování za mou prací do západních Čech, se mi dařilo každoročně zvyk utlumovat až do úplného vytracení.
     Třetí útok na mou integritu byl podniknut ze strany přítelkyně (oba jsme v předchozích letech ovdověli), se kterou jsem se sbydlel v jedné domácnosti. Ta sice pochází ze severních Čech, ale její manžel byl z Nivnice, což je jedno z hlavních epicenter lidových, hlavně moravských, zvyků. Není jim cizí krojované halekání a juchání a další zábavy tohoto druhu. I výzdoba jejího bytu byla plná malované moravské keramiky. S přítelkyní jsem se však po nějakém čase úspěšně rozešel.
     Doufám, že dalším pokusům dostat mě na lidovú notečku je již odzvoněno a okolí mě nechá žít v klidu. Když někdo ze sebe chce jeden den v roce dělat Jožku Černého, je to samozřejmě jeho volba. Mě pak ale zase nechte právo, myslet si o takových osobách svoje.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

chachachachacha :-)

(Bertille, 17. 4. 2010 18:02)

Moc pěkné, vřele souhlasím, je to odporný a trapný zvyk. Jenže když to prohlásím jako žena, tak to vypadá, že ještě provokuju k většímu výprasku. Uvědomuju si, že kdybych zachovala ledový klid a pohrdavě se na ty chlapy koukala, tak bych některé slabší povahy zlomila a ani by nezačali. Ale jak začnu pokřikovat, utíkat a nadávat, tak povzbudím každého.